pondělí 5. listopadu 2012

Smířit se s tím, že nevíme


Eckhart Tolle TV, říjen 2012: Z přednášky s Petrem Russelem.

Špičky ledovce

Překlad: OrgoNet

Je užitečné představit si sám sebe jako ledovec. Jak víte, to je obrovský kus ledu, z něhož 95% je pod vodou, a pouze vršek vykukuje z vody. Takže, to, co vidíte z ledovce, je jen velmi malá část. A ta malá část, to většina lidí důvěrně zná jako své Já. Neuvědomují si, že je tu známé Já, špička ledovce, a neznámé Já. To necituji Donalda Rumsfelda … (Pozn. Orgonet: Známé video: Rumsfeld mele něco o známém neznámém (;-)))

My jsme tady, abychom si uvědomili to neznámé Já. Ne abychom znali to neznámé Já – teď fakt zním jako Rumsfeld (:-))) - tak jako můžete znát ve světě smyslového vnímání. Nemůžete ho znát, proto se mu říká neznámé Já. Ale můžete jím BÝT. Můžete si to uvědomit, nebo cítit. Ale je to vlastně chybné vyjádření, protože to není TO. Kdyby to bylo TO, znamenalo by to, že je to objekt poznání. Ale protože to není TO, nemůžete to poznat. Cítit TO, to je taky chybné. Ale můžete to pociťovat jako sebe sama. To opravuje tu chybu na začátku, kdy jsme z toho udělali objekt.

Můžete pociťovat to neznámé Já jako sebe sama. Ale nesnažte se představit si, co to je, ani to pochopit, to nemůžete. Ani poznat tak, jako můžete poznat nějaký objekt vědomí. Toto Já, tento věčný subjekt, je nepohodlné známému Já. Protože známé já se cítí nepohodlně, když NEVÍ. Takže, abychom cítili neznámé Já, musíme se naučit cítit pohodlně při nevědění, při nerozumění, kdo jsme v hloubce svého bytí. To je akt odevzdání. A to neznámé Já, které je pod úrovní vody, to si začnete uvědomovat, když myšlení ustoupí stranou a zůstane pouze pocit vnitřního prostoru. Prostornost, jako teď. A vstoupíte do říše nevědění. Zdá se, že tam nic není. A přece, je tam nedefinovatelná Přítomnost. Je to nepřítomnost všeho ostatního, pouze nedefinovatelná přítomnost, kterou nemůžete znát. (7.21) Moudrost, což je hluboké porozumění, může vzniknout pouze tehdy, jste-li v kontaktu s dimenzí nevědění. Předpokladem moudrosti je, abyste se cítili pohodlně v prostoru nevědění uvnitř sebe. Nikdy nemůže být moudrost tam, kde si myslíte, že už znáte odpověď. Aby vyvstala moudrost, musíte se smířit s nevěděním. Proto Dalajláma, když mu dávají otázky, a to dost zvláštní otázky (:-))), často říká: „Já nevím.“ A po nějaké chvíli někdy odpověď přijde. (:-)))

Je to nádherná věc, smířit se s tím, že nevíme. Je to prostor uvnitř vás, kde je prostá bdělá přítomnost, v níž cítíte, že nic v tu chvíli vědět nepotřebujete. Ale špička ledovce, vaše osoba,vaše ego, to nemá rádo. To potřebuje chápat (:-))) A tento prostor nevědění si můžete nosit s sebou ve svém denním životě, můžete z něj přistupovat k situacím a lidem, nejen jako osoba, jako špička ledovce, ale jako totalita bytí, nebo vědomí, a zjistíte, že v mnoha případech nepotřebujete vědět pojmově, soudit situace nebo osoby, ale můžete tam být pouze jako nevědoucí přítomnost. Přistupovat tak ke světu, ať se vyskytne cokoli, více jako tato nevědoucí přítomnost, než jako vrcholek ledovce, ta vševědoucí malá osůbka. Ta samozřejmě občas musí fungovat, to je v pořádku.

Nejnádhernější věc je cítit se pohodlně v nevědění. Protože to je zdrojem veškerého opravdového poznání. Vy k tomu zdroji jdete, ale váznete v tenatech své mysli. Nevědění je podstata toho, čemu se říká duchovnost. A samozřejmě, tento prostor nevědění, jakmile ho umíte cítit a prodlévat v něm, být v něm zakořeněn, to je, jak se říká v náboženské terminologii, pravá víra. Lepší slovo pro víru by mohla být důvěra.

Lidé jako osoby - špičky ledovce - si často říkají: „Musím mít víru v Boha.“ Ale to je těžké provést, když všechno, co znáte, jste vy jako špička ledovce. Důvěra vyvstane, když se dotknete v sobě onoho místa nevědění, prostornosti, a zvíte, že ať si vaše malé já dělá co chce, vy jste neseni tímto místem. To je podstata toho, kdo jste. To je pravá důvěra. A to je konec strachu. Být zakořeněn v tom místě znamená konec strachu. Být zakořeněn v nevědění této dimenze je konec strachu. A když skončí strach, všechno se změní. Způsob, jakým interagujete s lidmi, se světem. A je to konec ega, egoistického já. Ego znamená, že znáte pouze sebe, jako špičku ledovce (:-)), a nevíte, jak jste rozsáhlí. Snažíte se přežít jako ta malá špička.

Když půjdete ke starým mystikům, v jakékoli tradici, všichni ukazují na tento stav nevědění, vstup do nevědění, bytí v nevědění. Jedno středověké křesťanské mystické pojednání, anonymní kniha, se jmenuje Oblak nevědění. Je to o tom, jak poznat Boha: Boha poznáte vstoupením do prostoru nevědění.

A samozřejmě, to je konec nutkavého souzení. Protože jinak jdete životem a stále musíte naléhavě soudit, nebo tomu můžete říkat interpretovat, nálepkovat, vše, co se objeví kolem vás: lidi, situace, místa. Okamžitě přijde nějaký soud. A čím více je soudů, tím více se ta malá osůbka cítí silnou. Ti, kteří jsou nejvíce ztotožněni s tou malou špičkou ledovce, jsou největšími posuzovači. Jejich iluze toho, kdo jsou, přežívá ve velké míře z ustavičného souzení lidí a situací. Tím udržuje sama sebe při životě. Nemůže se nikam hnout bez okamžitého nálepkování všeho, co se vyskytne. Prostě všechno ví.

Místo nevědění je opakem. Jakmile ho v sobě najdete, je to začátek naprostého posunu ve vašem životě. Cítíte se pohodlně i s tím, že nevíte, kdo jste vy. To neznamená, že musíte zapomenout svou osobní historii, ta je tu v každém případě. Ale to, kdo jste vy, je hlubší úroveň. Nemusíte, nepotřebujete, nemůžete pochopit sami sebe. Ale můžete jím být. Můžete být sami sebou. Můžete být To.

A to je jediné místo, kde přichází láska a dobrá vůle. To vznikne nikoli z identifikace z formou, ale z bytí bez formy. Přijde s tím i pokora. Protože pokud nevíte, vaše pseudojá nemůže přežít. Ono potřebuje něco vědět. Takže, přichází s tím všechno. Všechny žádoucí věci, o kterých se mluví v náboženských pojmech. Všechno přichází odtud.

Někdy se k tomu přistupuje chybně. Třeba k přísloví: „Miluj bližního svého jako sebe samého“. To je přirozený výsledek bytí sebou samým. Jestliže neumíte být sebou samým, tím neznámým rozsáhlým Já, nemůžete milovat bližního jako sebe samého. Malá špička ledovce nemůže milovat jinou špičku ledovce. Pokud ta špička ledovce není v kontaktu s hlubinou, nemůže milovat, protože vše, co vidí, je naprosto oddělená entita.

Může se tomu říkat láska, ale ta říká: Potřebuji tě, chci tě, musím tě mít, protože bez tebe nejsem kompletní, ty přidáš něco k mému životu, a tak podobně. (:-))). A velmi rychle se to obrátí ve svůj opak. „Jak se opovažuješ neučinit mě šťastným? Jak se opovažuješ mít lidské chyby? Každý má chyby, i ideální partner.

Moudrost, důvěra, láska, laskavá vlídnost, nepřítomnost strachu, všechno přijde tehdy, když se smíříte a budete se cítit pohodlně v nevědění. Budete jenom prostorná bdělost, přítomnost. Skoro jako dítě, předtím, než začne používat pojmy, ale budete mít dimenzi navíc, protože vy se do toho stavu vracíte, a máte tedy přidanou hloubku.

Když nemusíte všechno kolem sebe kompulzívně nálepkovat, tak se kolem sebe díváte a vidíte plno krásy a živosti. Při nálepkování byste pořád srovnávali, třeba dneska to není tak dobré jako včera … Všechno je prostě tak, jak je, v tomto okamžiku. Vy se s tím nehádáte, ale stanete se prostorem pro to, co je.

Tato dimenze je vám přístupná okamžitě. Vy ji třeba hledáte, toto uvědomění, jako by mělo vzniknout jako nějaká událost nebo vnější objekt v nějakém budoucím okamžiku, ale ono už je tady. To jenom obsah vaší mysli je tak svůdný, tak hypnotizující, že všechno, co vznikne ve vaší mysli, je okamžitě vcucnuto celým vaším vědomím. Každá myšlenka, každá emoce. A vy se jí řídíte.

Je to i viditelné, jak to lidé ve své mysli dělají: ti, kteří jsou velice ztotožněni se svou myslí, sedí jako zombies a myslí. Každá myšlenka naprosto absorbuje jejich pozornost, a s tím přichází jakási hustota, tíže. Obvykle je to kombinováno s nějakou emocí, která je vygenerována onou problematickou myšlenkou: strach, hněv, nedůvěra – hrozný stav. Když víte, že obsah mysli má takovou hypnotickou přitažlivost, můžete svou pozornost odvést od obsahu mysli, Protože ten není důležitý. Je to jenom drama. Televizní seriál obsahu. Ale vy si můžete uvědomit, že existuje prostor bez obsahu, a tím je prostě holá pozornost, holá přítomnost. Prostor.

Na závěr našeho malého meditativního setkání: Jedna vaše část existuje jako forma, a vaše mnohem rozsáhlejší část je bez formy. Jedna část je ta malá bytůstka, která je formou, a druhá část je rozsáhlost bez formy. Rozsáhlost dalece přesahuje všechno, co víte o sobě, spojuje vás s celkem, s totalitou veškeré existence, a pravým zdrojem vašeho života. Někdy je to nazýváno Bůh.
Umění žít spočívá ve schopnosti být ztotožněn s formou, protože forma tu je, ale vědět, že je zde přítomna ona rozsáhlost. Ta září i skrze formu. I když myslíte, mezi myšlenkami můžete vidět prostor. Nenecháte se unést každou myšlenkou a každým proudem myšlení, který přijde a drží vás pod krkem (:-))

To je tajemství. Tajemství lidské existence. Říkám tomu tajemství ne proto, že by to bylo nějaké spiknutí, ale proto, že z nějakého důvodu to není běžná vědomost. Vědomost v hlubším slova smyslu. Není to známo. I když by to změnilo lidskou existenci, neučí se to ve školách. Možná v pár školách ano, když je učitel probuzený, ale není to v osnovách žádné školy ani univerzity, pokud vím. Nejdůležitější věc lidské existence, a zdá se, že to nikdo neví ... (:-))))) To je současný stav evoluce.

Ale už to sem a tam přichází, jako zázrak, i tam, kde by nikdo nečekal. Zázraky se stávají. Dokonce i lidé v Googlu se začínají zajímat o probuzení, a tak jsem je nedávno navštívil, a to je další zázrak. Wow! (:-))) (27.18)

čtvrtek 25. října 2012

Udělal vesmír s egem chybu?


Udělal vesmír chybu, když vytvořil ego?
Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012
Překlad: OrgoNet

Otázka: Ego je často vámi označováno jako nepřítel, proti kterému je třeba bojovat, a tak se mi zdá, že vesmírná inteligence možná udělala s egem chybu?

Eckhart Tolle:
Z jisté perspektivy se ego může jevit jako naprostá šílenost. Z vyšší perspektivy to však není nic víc než součást evolučního procesu lidstva. Je to stupeň evoluce. A jak se nyní blížíme k dalšímu stupni evoluce, začínáme vidět, že ego se již úplně přežilo, nemá žádnou užitečnost. Ale dříve ji mělo.

Teprve až nyní začínáme vidět, jak je šílené, protože se blížíme k dalšímu stupni evoluce. Předtím to neviděl nikdo, s výjimkou velkých mistrů. Již Buddha řekl, že je to iluze. Ježíš řekl: Zapři sám sebe. Což znamená, uznej nereálnost ega. Ale jen málo lidí pochopilo to, co řekli. Byli takovými předchůdci dalšího stupně. Upozorňovali na to ještě předtím, než na planetě došlo k pravému probuzení.

Takže z naší perspektivy, kdy jsme na konci jedné vývojové etapy, se jeví ego jako totálně absurdní, jakmile zjistíte, jaké je a jak mnoho zmatku vytváří. Ale z jiné perspektivy by bez něj nemohlo dojít k žádnému osvícení. I ve svém vlastním životě vidíte, jak jste museli projít nevědomostí. Nemyslím tím nedostatek vzdělání, ale duchovní nevědomostí, nevěděli jste, kdo jste svou podstatou. Udělali jste mnoho chyb na základě iluzorního ega, ale teď už to vidíte a můžete z toho vyváznout.

V dávných dobách lidstvo ještě nemělo ego. Je to zachyceno v mýtech, které najdete u všech kultur, i když neměly mezi sebou kontakt. V mýtech o Zlatém věku, kdy lidé žili ve vzájemné harmonii, v harmonii s přírodou, život byl snadný. .. Ten mýtus ukazuje pravděpodobně na fakt, že kdysi dávno lidé žili ve sjednocení, v jednotě s přírodou, protože ještě neměli vyvinuté ego. A vzpomínka na to patrně přežila v mýtu o Zlatém věku. Je to vyjádřeno i ve Starém zákoně, jako Ráj. To je jedna podoba Zlatého věku, kdy život byl snadný. Ale pak se něco stalo. Nějaký pád, nebo jak to chcete nazvat, a vstoupila do toho ošklivost.

Ten pád, to byl zřejmě počátek lidské schopnosti myslet. Zpočátku to byla zázračná věc, když došlo k myšlení. Někteří říkají, a myslím, že mají pravdu, že když se lidem poprvé přihodilo myšlení, byli velice překvapení, a mysleli si, že k nim v jejich hlavě mluví nějaký bůh. V té fázi se taky vyvinul jazyk. V lidských hlavách vznikl jazyk. Kdo to tam mluví? A tak podle toho jednali, přišla myšlenka a oni to udělali. Zabij toho člověka! Nepřítel, jiný kmen, to nejsou lidé, tak mi to říkají ty hlasy. A hlasy v hlavě, jazyk, se usadily uvnitř. 

Byl to zázrak, protože to umožnilo mnoho věcí, které by bez toho nebyly možné. Vznikly vědomosti, předávání vědomostí, bez toho by nevznikla civilizace taková, jak ji známe. Předávaly se všechny možné druhy znalostí, architektura, začala filozofie, vznikly pojmové vědomosti. A za ta tisíciletí se tyto hlasy staly všepronikajícími, a převážily v pocitu identity. Ještě dlouhou dobu po vzniku myšlení měli lidé smysl pro zakotvenost v bytí, přirozený smysl pro své kořeny. Ale za ta tisíciletí byli stále více vtahováni do myšlení, do režimu hlavy. A tak se jejich pocit identity přenesl z hloubky bytí k hlasům v hlavě. Ale umožnilo to také mnoho věcí.

A nyní je dalším krokem v evoluci návrat k stavu před egem, navíc s dimenzí vědomého uvědomění spojenosti s Jednotou. Zatímco dříve byli lidé spojeni s Jednotou, aniž to vůbec věděli. Byl to přirozený stav spojení. Když se vracíme před ego, vracíme se k jedinému vědomí uvědoměle, a to je ten další stupeň. Není to krok zpět, nevracíme se před Zlatý věk, protože teď už víme.

V bibli je podobenství o marnotratném synu. Otec mu dá dědictví, a on jde do vzdálené země, promarní všechny prostředky a dostane se do bídy. Otec mu pošle vzkaz, aby se vrátil domů. A syn si začne vzpomínat, kdo je. Pak přijde zpět do otcova domu, a jak říká podobenství, je milován hlouběji než předtím.  

Takže, nejdříve jste to ztratili – nikdy jste to vlastně neztratili úplně, protože to byste nemohli existovat – a když se k tomu zase vrátíte, je k tomu přidána hloubka. Vědění. A tam směřujeme. Když si to uvědomíme, tak jsme vlastně egu vděčni, protože bylo součástí naší cesty.

P. S. Orgonet:
Neuškodí zopakovat si mýtus Čtvero věků: http://www.lastura.cz/duchovno/ctvero_veku_podle_reckeho_bajeslovi.html

Moc přítomného okamžiku ke stažení



Dobrý den,
posílám link, kde si můžete stáhnout knihu od  Eckharta Tolleho...Moc přítomného okamžiku.
V komentářích se vyskytují námitky proti zdarma sdílené elektronické formě. Něco na tom je, ale cítím to tak, že tu nejde o parazitování na cizí práci, nýbrž o dar vesmírného vědomí, se kterým by pan Tolle, a věřím, že i překladatel, souhlasili, a který se nemusíme bát přijmout. 

Tahle kniha už změnila život tolika lidem na celém světě, že v rámci vesmíru nevznikne žádný dluh, když pár Čechům bude takto dána možnost si ji přečíst, nebo aspoň nakouknout zdarma. Je to jedna z forem, jak vesmír pracuje na probuzení vědomí.

neděle 7. října 2012

Je hrdost na své úspěchy překážkou duchovnosti?


Z Eckhart Tolle TV, říjen 2012.
Překlad: OrgoNet

Otázka: 
Je na překážku duchovnosti, když je člověk pyšný na sebe a na jiné? Je to pýcha, když má člověk radost ze svých úspěchů?

Eckhart Tolle:
Když jste pyšní na někoho jiného, samozřejmě to znamená, že má na něj vaše ego nějaké napojení . Třeba  vaše děti, nebo někdo blízko vás, členové rodiny.

Je rozdíl, jestli cítíte dobrý pocit z něčeho, co jste udělali, a jestli cítíte pýchu. Pýcha je obvykle založena na nesprávném vnímání: „To jsem udělal já. Já jsem to dokázal“. Nikoliv na hlubším vesmírném Já, jehož já jsem dočasným vyjádřením. Pýcha je založena na omezeném vnímání Já, mého ega: „Já jsem to udělal. Podívejte se na mě.“

Když tohle dělají děti, musíme je nechat. Když malý chlapec nebo holčička řeknou: „Podívejte, co umím!“, anebo řeknou: „Ty neumíš udělat to, co já, já skočím výš než ty!“, tak jim samozřejmě nemůžeme říci:“To je tvoje ego, přestaň s tím!“ (:-))))

Ego, to by mělo být něco jako dětská nemoc. Jako spalničky. Spalničky, to je něco, čím si musejí děti projít. Ego by mělo být něco jako dětský stav vědomí, než člověk vyroste. Když lidská bytost dosáhne zralosti, měla by vyrůst z ega. To je to, kam směřujeme. Ale u většiny lidí tomu tak není. Nevyrostou z ega, ba jejich ego je ještě větší.

Takže, u dítěte je v pořádku, když řekne: „Hele co umím!“, a rodič je hrdý a řekne: „To je skvělé, že to umíš.“ Ale když pak ještě třicetiletý říká: „Podívejte se na mě, podívejte co jsem udělal, podívejte na moje auto, na můj dům, podívejte, co vím, nebo podívejte, jak vypadám, líbí se vám, jak vypadám?“ (:-))))))

Ať je to cokoliv, ego se chvástá, a obvykle si vybere tu nejnápadnější věc ve vašem životě. Když dobře vypadáte, ale nemáte moc vědomostí, tak se samozřejmě soustředíte na dobrý vzhled jako na to nejdůležitější. Nebo dobře nevypadáte, ale získali jste třeba mnoho vědomostí, a tak ostatním otloukáte o hlavu své vědomosti. (:-))) Nebo jste získali majetek, a máte moc, světskou moc, a je tu velmi elementární ego, téměř fyzické, takhle se nosíte po místnosti (:-))))

Pýcha má obvykle co činit s tím, že „to jsem udělal já“, a obvykle i implikuje, že ostatní nedosáhli toho, co já. Pýcha obvykle znamená srovnání sebe sama s ostatními, a já z toho vycházím vítězně. Vím/umím udělat/mám více než ostatní. A to mi přináší pýchu. Což je ego.

Něco jiného je pocit uspokojení s něčím, co se stalo skrze vás, a ne z něčeho, co jste „udělali vy“. Já to mám například, když ke mně přijdou lidé a řeknou: „Vy jste změnil můj život,“ nebo „Vaše kniha změnila můj život.“ To je příjemný pocit. Ale já vím, že tu knihu nenapsalo moje já, tato entita. Tu napsalo vědomí. Evidentně tu knihu napsalo ono jediné vědomí, a změnilo něčí život. Já se s tím nijak velice neidentifikuji. Stává se to i na zcela nepravděpodobných místech, třeba jsem nastupoval do letadla, muž u kontroly si vzal můj pas a letenku, a řekl: „Vy jste změnil můj život.“ Ale já nad tím necítím pýchu, protože to jsem neudělal já, moje malé já. Pouze malé já může cítit pýchu. Ale je to dobrý pocit, pocit správnosti a něčeho dobrého. Vzniklo tu probuzení, a došlo k němu skrze toto.

Pokud máte pocit, že jste samostatný konající, je to iluze. Pokud neuznáte spojení s celkem, a že skrze vás koná vědomí, pak jste v iluzi oddělenosti. A když je tu iluze oddělenosti, může do toho proniknout pýcha. Anebo protiklad pýchy, deprese. Když nedosáhnete, čeho jste chtěli dosáhnout, nebo svět neuznává vaše úspěchy, pak přijde protiklad, deprese. Cítíte se bezcenní, protože se něco v tomto světě nestalo, nějaká forma nevznikla, aby vám dala pocit hodnoty.

Takže pýchu, nebo protiklad pýchy - depresi, máte, když je zde oddělenost. Samostatný konající, já. Jako ten vrcholek ledovce, který zná sám sebe pouze jako onen vrcholek, to, co je nad vodou.

Mít dobrý pocit z něčeho, co se stalo skrze vás, to není moc odlišné od pýchy. A je to v pořádku. Třeba z toho, že lidé k vám rádi přicházejí. Řekněme že máte nějakou živnost, přicházejí si třeba ostříhat vlasy, nebo něco jiného, a chodí tam rádi, a vy víte, že tam chodí rádi. Nejen proto, že jste dobrý holič, ale jsou rádi ve vaší přítomnosti, protože vy uznáváte jejich bytí. Necítíte kvůli tomu pýchu, ale dobrý pocit, něco dobrého, co se děje skrze vás v rámci celku. Ne mimo celek, ne že jste to udělali vy sami. To by vám bralo sílu. Čím větší je iluze oddělenosti, tím méně síly vědomí může skrze vás protékat do tohoto světa.

Můžete být pyšní na své dítě, to je vývojový stupeň vědomí. Moje matka třeba – myslím, že její generace měla možná více ega než nyní, vysoce vyvinuté ego – ta byla na mě velmi pyšná. Ale až potom, co jsem vydal Moc přítomného okamžiku. (:-)))))) Viděl jsem, kolik je v tom jejího ega. Nikdy si nepřečetla celou knihu ... (:-))) Já jsem plně přijal, že tomu nemohla rozumět, ale čemu rozuměla, že to byl světský úspěch. (:-))) Vzala si z toho, že její syn je slavný autor. To je naprosto z ega, a to je pýcha. Ale to je v pořádku. Neřekl jsem jí, že by to neměla dělat, jenom jsem plně přijal, že je to její vývojový stupeň a že to, co dělá, je v pořádku.

Můžete být hrdi na to, co dokáže váš šestiletý, ale buďte si vědomi, že je to vývojový stupeň ega, které se musí vyvíjet. Ale když se vaše malé dítě stane dospělým dítětem, to už je jiná. Když potom budete pořád přátelům i jiným vyprávět o tom, že můj syn, moje dcera umí to a to, má to a to, dosáhl to a to, tak jste nevyrostli z ega. Je to sekundární ego, mají ho mnozí rodiče.

Dokonce jsem si všiml v některých případech, že někdo má egoistickou identifikaci na člena rodiny v některých případech, a v jiných případech jeho ego se stejným členem rodiny soupeří. Například, matka, když mluví s přítelkyní, mluví s pýchou o postavení své dcery, jejích úspěších, majetku, samozřejmě s podtextem, že moje dcera má více než tvoje dcera, je lepší než tvoje dcera. Ale když se matka setká se svou dcerou, žárlí na její úspěch, a tak se její identifikace ega mění v boj ega proti někomu. Takže ego se může posouvat, v jednu chvíli se identifikuje, když se to hodí, a v příští chvíli soupeří. Obojí je stav nevědomosti, samozřejmě.

Ego je identifikací s formou a s ideou, kdo jsem já, nebo kdo je někdo v mé blízkosti, tak blízko, že se stává součástí mého ega. Když to u někoho pozorujete, tak se tomu můžete usmívat, anebo připouštím, že některá ega mohou být dost protivná … ale tak to prostě je. (:-))))

pondělí 1. října 2012

Jak využít neuspokojivé situace k duchovnímu růstu?


Eckhart Tolle: 
Jak využít nepřijatelné situace k duchovnímu růstu?
Z přednášky na Eckhart Tolle TV, září 2012
Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle (čte otázku):
"V žádném případě nemohu ani nechci odejít z třicetiletého manželství. Prosím, poraďte mi, jak mám využít jeho neuspokojivosti k duchovnímu růstu?"

Publikum: (:-))))))))

Eckhart Tolle (hledá v papíru): Je to muž nebo žena? To neříká, ale mám pocit, že je to žena.

Publikum: (:-))))))))

Eckhart Tolle: Takže, ona je už pevně rozhodnuta, ví, že ho nehodlá opustit. Ví také, že je to neuspokojivé. Takže, co teď? Jak toho využít?

To mi připomíná súfijský příběh, který jsem už někde říkal, a ta historka je pravdivá. Súfijci, jak možná víte, jsou islámští mystikové, kteří putují nebo dříve putovali z místa na místo. Někteří jsou asketové, mniši. Takže, jeden mladý súfijec takhle putoval z místa na místo, a přišel do města. Tam ho uviděl bohatý obchodník a řekl: „Ty jsi určitě uprchlý otrok a hledáš pána.“ A mladý súfijec řekl: „Ano, už dlouhou dobu hledám pána.“ „Tak od nynějška budeš pracovat pro mě.“ Mladík šel tedy s ním a stal se na mnoho let jedním ze sluhů toho bohatého obchodníka. Asi za 15 let mu pán, který asi zatím duchovně trochu vyrostl, řekl: „Dávám ti svobodu, sloužil jsi mi 15 let, můžeš odejít.“ Muž řekl: „Velmi dobře, pane,“ a odešel. Putoval dál, cestoval i do Mekky a stal se velmi slavným súfijským duchovním učitelem.

Podle příběhu vědomě souhlasil, že se stane sluhou, aby využil situace k prohloubení realizace, k růstu a k odtotožnění od všech vnějších forem včetně své vnější funkce, místa ve společnosti. Využil vědomě situace, při níž se stal otrokem, ke svému duchovnímu růstu. Stalo se to jeho duchovní praxí. A když potom dále cestoval, vyrostl natolik, že se stal duchovním učitelem. Tu situaci nevyhledal, ale ona k němu přišla, a stala se jeho jedinou duchovní praxí, aby byl v naprostém míru v naprosto neuspokojivé situaci.

Moje odpověď na otázku tedy je: Přemýšlejte o tom příběhu, a využijte neuspokojivost situace, a překročte za ni. Poddejte se, odložte veškerý odpor a souzení. Neříkám odejděte, protože už jste se pevně rozhodla neodejít. Využijte ji k duchovní praxi, a zkuste, zda její neuspokojivost vás může dovést k transcendenci, k přesažení.

To platí pro každého, kdo vězí v nějaké neuspokojivé situaci, buď proto, že se rozhodl ji neopustit, nebo protože mu okolnosti brání, aby ji mohl opustit nebo změnit, například pobyt ve vězení, tělesné postižení, nebo nemoc, jakákoli podobná situace. Takže, kdo se rozhodl neopustit tuto situaci, nebo ji nemůže opustit či změnit, má nádhernou příležitost získat transcendenci, překročení. Překročení za vnější omezení té situace. A vnější hranice té situace překročíte tak, že budete žít každý okamžik v naprostém odevzdání tomu, co je v tomto okamžiku. Žádný vnitřní odpor. Tohle je to, co je. Děláte pouze jednu věc v jednom okamžiku. Věnujete absolutní pozornost tomu, co děláte v tomto okamžiku. Umožňujete neuspokojivé situací, aby vás postrkovala, nutila do přítomného okamžiku. To dokáže vážné onemocnění, nebo nějaká jiná neuspokojivá situace. Dotlačí vás do přítomného okamžiku. Teď je pouze toto.

A přitom pouštíte i zbytky odporu, které tam mohou být. Například to, jak váš manžel žvýká večeři, tu iritaci, kterou cítíte, když slyšíte ten zvuk (:-))) - to je jen jedna z mnoha věcí, které mohou posloužit jako příklad – protože právě takové věci mnohdy vytvářejí neuspokojivou situaci s jinou osobou. Nemůžete ji vystát - způsob, jak se směje, škrábe se na zádech, jak pije. „Já už to nevydržím! Je to hrozné!“ Třeba po dvaceti, třiceti, čtyřiceti letech. Ale co to vlastně nemůžete vystát? Je to myšlenka, že ho nesnášíte, že je to hrozné, jak žvýká, a že to nevydržíte. Tu musíte pustit, nesmíte jí věřit. Ta myšlenka totiž nemá pravdu, protože si ji myslíte už 50 let a vydrželi jste to (:-))) až doteď. Nikdy to nebyla pravda.

A uvědomíte si, že způsob, jak žvýká, je v pořádku. Problém není v tom, jaký při tom vydává hluk, když kouše, problém je v tom, jaký hluk vydává vaše mysl, když on kouše...(:-)))) To byl vždycky ten problém. Nikdy to nebyl on, nebo ona. (:-))

A teď k osobě, která je rozhodnuta neodejít. Pokud je odchod jednou z možností, pak to možná máte udělat. Ale tato osoba je buď ze své volby či okolnostmi nucena zůstat. Pak si uvědomte, že veškeré utrpení v té situaci, i v případě fyzického postižení, to skutečné utrpení není fyzické postižení, ale to, co mysl říká o fyzickém postižení. Jak s vámi život zachází nespravedlivě, jak jsou mnozí lidé horší než vy, a netrpí žádným postižením, jak jsem si to zasloužil, samozřejmě že jsem si to nezasloužil. Podívej se na ty zlé lidi, mají zdravá silná těla, a já, proč já mám – a tak dále a tak dále. Cokoli mysl říká, jak je to všechno hrozné, to je to opravdové utrpení. Ale bez toho je to jenom to, co je. Může to být nepříjemné, fyzicky bolestivé, nepohodlné, ale bez psychologického utrpení. Psychologické utrpení je produkováno myslí.

Takže, necháte neuspokojivost vnější situace, aby vás dotlačila do té absolutní přítomnosti, kde se již více nehádáte s realitou, a kdy je vše prostě jenom tak, jak to je, a samozřejmě, je to v pořádku, když to mysl už nesoudí. To je absolutní přítomnost. Takže v podstatě už nemyslíte ani na minulost, tu nepotřebujete, nemyslíte ani na to, jak dlouho ještě budete muset žít s tím člověkem, jste dotlačeni do přítomného okamžiku.

Dokáže to i nemoc, a ještě účinněji, když víte, že možná už byste nemuseli žít dlouho. Diagnóza je třeba rok .. Kdo ví, můžete být jako Stewen Hawkins, tomu dávali dva roky a dnes po třiceti letech je pořád ještě naživu. Tohle vás může také dotlačit do absolutní přítomnosti. Prostě, v některých situacích, když opustíte přítomný okamžik, začnete trpět.

To jsou limitní situace. Ty limitní situace vás učiní buď nešťastnými, nebo přítomnými. Ty limitní situace vás dotlačí do teď, takže minulost a budoucnost se stávají irelevantními. Je jenom jednoduchost přítomného okamžiku. A tak žije duchovní mistr, zenový mistr, v tom je podstata zenu. Jenom toto. Naprostá pozornost. Osobnost se v tom úplně spálí. Stáváte se jenom přítomností. Pouze živou přítomností. Nádherné. To je transcendence. Přesáhnete to, co jste jako osoba. Přesáhnete omezení svého života. Mám dopisy od lidí z vězení, kteří to dokázali.

Takže, to je odpověď na vaše neuspokojivé manželství, anebo odpověď na každou životní situaci, která je zdánlivě nepřijatelná, ale je tady. A když ji nemůžete změnit nebo odejít, nechte ji, aby vás přinutila k přítomnému okamžiku. To udělal ten súfijský mistr, když vědomě řekl: „Dobrá, budu pro vás pracovat, stanu se vaším otrokem.“ Věděl, že se to stane jeho duchovním cvičením. Naprosté odtotožnění od mentálního posuzování, od všech mentálních obrazů toho, kdo jsem, od toho, aby mi mysl říkala skrze své obrazy, kdo jsem – jsi otrok, nemáš velkou cenu a trpíš. V případě toho súfijského mistra jeho osobnost, jeho osoba, jeho myslí vytvořené já bylo za těchto podmínek za těch 15 let naprosto spáleno. A pak se stal velkým mistrem. A to je milost, která se skrývá za zdánlivě velmi zlými věcmi nebo zlými situacemi.

středa 26. září 2012

Nakolik máme svůj život pod kontrolou?


Eckhart Tolle: Nakolik máme svůj život pod kontrolou?
Z Eckhart Tolle TV, září 2012
Překlad: OrgoNet

Posluchačka: Měla jsem dvě otázky, a jednu z nich už jste zodpověděl … Takže, nakolik máme svůj život pod svou kontrolou? Potřebujeme si plánovat svou budoucnost, nebo jen důvěřovat tomu, co je, a mít víru, že se vše stane tak, jak se má stát?

Eckhart Tolle: OK, často se stane, že jedna odpověď pokryje dvě otázky … možná existuje i univerzální odpověď, která pokryje všechny otázky (:-)))

Budete-li se snažit mít pod kontrolou budoucnost svého života, bude to dost frustrující, mít pod kontrolou to, co se stane. Ale můžete kontrolovat, nebo ani ne tak kontrolovat, ale převzít odpovědnost za přítomný okamžik. Za svůj stav vědomí v tomto okamžiku.

Můžete dát pozor, jaký je stav vašeho vědomí v tomto okamžiku. A můžete třeba zjistit, že váš stav vědomí v tomto okamžiku je stav nikoliv úplné identifikace s myšlením nebo vaší emocionálními pohyby, ale že tam je jistá identifikace s myšlenkami a formou, čili dysfunkční stav, setrvávání v negativitě. Jakmile si to uvědomujete, už to není totálně dysfunkční. Totálně dysfunkční znamená, že jste totálně identifikováni s myšlením, a nevíte o tom. V extrémních formách jsou lidé doopravdy šílení, ale vůbec netuší, že jsou šílení. Ale když víte, že jste šílení, tak nejste úplně šílení. Když víte, že se ztotožňujete s negativním stavem, třeba že máte strachuplné myšlenky, co by se mohlo stát, co se pravděpodobně stane, co byste mohli ztratit, třeba zaměstnání, nebo máte myšlenky o minulosti, tak pokud si uvědomíte, že se to děje, tak v tom je samozřejmě už jistá přítomnost. Pak můžete převzít odpovědnost, být bdělostí, uvědomělostí, a nebýt myšlenkou. Uvědomělost, to je ztotožnění s přítomností, to je to, co skutečně jste. Vy jste uvědomělost.

Takže, převezměte odpovědnost za tento okamžik, berte ho správně, což znamená, buďte v jednotě s tím, co je v tomto okamžiku. Cokoli se vyskytuje kolem vás, je takové, jaké je. Není ve vás žádný odpor k tomu, co je. Žijete ve stavu ne-odporu, jste v jednotě s tím co je zvenčí, i uvnitř. Pokud je uvnitř emoce, také je to to, co je. To vám řekne bdělost. Musíte přijmout to, co je zevně i uvnitř, jinak trpíte. Takže, přijmete to, co je, stanete se prostorem pro to, co je. A to je jediný rozdíl mezi obyčejným člověkem a duchovním mistrem. Ten je zajedno s jsoucností tohoto okamžiku. Například zenový mistr, který je v naprosté jednotě s čímkoli, co se vyskytne. Nejsou k tomu potřeba žádné znalosti. Ale to, co je třeba v tomto stavu jednoty, přijde z této jednoty.

Když tedy převezmete odpovědnost za přítomný okamžik, tak se budoucnost o sebe samozřejmě postará sama. Protože to není nic jiného než další přítomný okamžik. Neboli jeden věčný přítomný okamžik. Budoucnost jako taková neexistuje. To dobře víte, protože jste se s ní nikdy ještě nesetkali. Ani nikdo jiný. Nic takového jako budoucnost neexistuje, je to jenom myšlenka.

Budoucnost nemůže být víc než myšlenka. Jinak byste ji už někdy zažili. Musela by nějak přijít. Ale nemůže, protože je to budoucnost. (:-))) Takže budoucnost existuje pouze ve formě myšlenky. Snažíte-li se mít kontrolu nad svou budoucností, tak jste v pasti určité mentální formy, ale nevíte to, a samozřejmě, ovládat budoucnost je nemožné. Ale můžete převzít odpovědnost za přítomný okamžik, a budoucnost se o sebe postará sama. Je taky nějaké takové přísloví, něco jako „Postarej se o dnešek, a zítřek se o sebe postará sám“. (:-)))

A ke druhé části otázky: máme důvěřovat, že všechno se stane tak, jak má? Mocnou vírou je myšlenka, že cokoli se děje nyní, je dobré. Důvěřujete v jsoucnost. Protože formu, kterou má nyní přítomný okamžik, přinesl celek vesmíru. Všechno, co se děje ve vesmíru, má nesčetné příčiny. Kdybyste se snažili je zpětně vystopovat, museli byste se dostat až k počátku stvoření. Takže, jakákoli forma existuje nyní ve vašem vědomí, je tam proto, že celek vesmíru tuto specifickou formu vytvořil. Ta nebude trvat věčně, ale v této chvíli má tuto formu. A vy důvěřujete tomu, co je, a neptáte se: Proč se mi to děje? Co jsem udělal, že jsem si to zasloužil? Proč se špatné věci stanou vždycky mně? To není fér! Kéž bych tak byl někde jinde! Kéž bych tak byl někdo jiný! Kéž bych nemusel žít s těmito lidmi! Kéž bych měl jiné zaměstnání! Můžete si i dát nálepku na auto: Radši bych byl na rybách/na golfu! - Před pár týdny jsem navštívil Ram Dase v jeho domě na Maui, a ten má na svém autě nálepku: Radši bych byl tady a teď! (:-)))

Tady to „radši bych“ je jeden z mnoha způsobů, kterými mysl popírá přítomný okamžik a vytváří z něho utrpení. Někde jsem napsal: přijměte každý okamžik, jako byste si ho zvolili. Každý okamžik vlastně znamená tento okamžik, protože vždycky je jen ten jeden přítomný okamžik. Takže: Přijměte tento okamžik, věčné teď, jako byste si jej zvolili. To je stav jednoty s jsoucností tohoto okamžiku, života. Neříkám lidem: „Když se vám stalo tohle, tak jste si to na nějaké úrovni zvolili“. To jim neříkám. To je učení New Age. Možná to není zcela chybné, ale neříkám to, protože je nechci rozzlobit. (:-))) A není to úplně správné.

Více pomáhá, když se řekne: „Přijměte to, jako byste si to zvolili.“ Pak nemusíte přesvědčovat sami sebe: „OK, tak mám tuhle nemoc. Zvolil jsem si to. Ale proč jenom? Proč?“ Nebo cítíte extrémní vinu: „Propadl jsem. Hluboce jsem propadl. Musel jsem udělat něco opravdu hrozného, když po deseti letech meditace jsem dostal tuhle nemoc. Proč?“ V některých učeních, která jsou jinak krásná, se klade takový důraz na aspekt fyzického uzdravování, že je to poněkud nevyrovnané, a každý, kdo se jimi řídí, a dostane nějakou nemoc, okamžitě cítí vinu. To vytváří další velký problém, ještě navíc k jeho nemoci. „Nejsem dost dobrý.“ Takže, tohle nepotřebujeme. Vše, co potřebujeme, je přijmout přítomný okamžik, jako bychom si ho zvolili.  A sledovat, jak se život pro nás vyvíjí, rozvíjí, rozplétá.

Při této praxi nemůžete nic ztratit. Řekněte si třeba jenom na jeden den, nebo půl dne: „Dobrá, vyzkouším to. Cokoli přijde, cokoli se objeví, každá osoba, každá situace, každá událost, okamžitě se s tím vnitřně sjednotím, jako bych si to zvolil, ať se stane cokoli. Budu to praktikovat v příštích třech hodinách.“ Možná že to tři hodiny nevydržíte. Vy, co jste tady, pravděpodobně ano, ale někteří lidé spíš ne. A sledujte, jak vnímáte život, jaké je to, když vaše vědomí je ve stavu přijímání. Uvidíte nesmírné zlepšení, nejen v tom, jak se cítíte, ale i v tom, jak se k vám věci odrážejí zpět, od ostatních lidí. Když budete v opravdové jednotě s tím, co je, uvidíte zlepšení i v tom, jak se ostatní lidé chovají k vám, i v tom, jak se vám dějí události, i když ne možná tak okamžitě. A je to opravdu zázračná věc, kterou můžete prožít. Ale k tomu bude třeba trochu víc než tři hodiny. (:-))) Ale abyste vyzkoušeli, jak to chutná, začněte jednou hodinou, nebo aspoň deset minut … (:-)))

Je-li místo, které nemáte rádi, řekněme hlučný provoz ve městě, nebo supermarket, nákupní centrum (někteří lidé milují nákupní centra, tak ti použijí něco jiného), prostě místo, kde jste neradi, řekněte si: „OK, přijímám tohle místo, jako bych jsem si ho zvolil. Ten hluk, ti lidi, to okolí.“

Někdy, když trénujete „jako bych si to zvolil“, se vaše myslící mysl zpomalí, a otevře se něco, co je hlubší než myšlení. Je to bdělost, uvědomění. Protože když není o co se hádat, tak mysl nemá tak moc o čem přemýšlet. Když nejste v neshodě s přítomným okamžikem. A vaše ego se začne sfukovat, protože nemáte nic, na co byste si mohli stěžovat. Když si ego nemá na co stěžovat, začne se sfukovat. A samozřejmě může zareagovat, protože si všimne, že slábne. A než si toho všimnete, začne: „Já to tu nesnáším!“ Může přijít zpátky a zase se vás zmocnit. Ale to je v pořádku, to vše je součástí cvičení.

Takže, nejsilnější je samozřejmě jednota s přítomným okamžikem.

Ale druhá věc: kdykoli něco děláte, nedělejte to primárně jako prostředek k nějakému cíli. Zkuste, jestli ta činnost může být pro vás cílem sama o sobě. Jednoduchý příklad: Jdete nebo jedete autem do supermarketu na nákup. Ta chůze nebo jízda autem není méně důležitá než dostání se do supermarketu. A chození po supermarketu není méně důležité než dokončení nakupování. A pak cesta s nákupem domů, zpáteční cesta, není méně důležitá než příjezd domů.

To je staré vědomí, nevědomost, že příští okamžik je vždy důležitější než cesta k němu. Vždycky máme něco v cestě, co nám překáží, abychom se tam dostali. Takže, když jedete do supermarketu, vadí vám cesta v autě. Když jste v supermarketu, vadí vám nakupování, abyste se dostali odtud pryč, protože už chcete být doma. A když jedete zpátky, taky vám to překáží, protože už chcete být doma, a až budete doma, bude překážet zase něco jiného.

Takže, vždycky chcete, aby vám něco ustoupilo z cesty, co možná nejrychleji, protože to není naplňující. Samozřejmě, ani příští věc nebude naplňující, protože mysl je nastavena tak, že přítomný okamžik není naplňující. Nikdy není dost dobrý, ten příští je vždycky lepší.

Takže, to znamená, nebrat konání jako prostředek k cíli, ale brát ho samo o sobě jako cíl. A to je spojeno s praktikováním sjednocení s přítomným okamžikem. To je jeho aktivní součást. Jeho pasívní součást, zdánlivě pasívní, je prostě přijmout jsoucnost všeho, co nastane v přítomném okamžiku. A takto můžete mít pod kontrolou svůj život. Vašemu egu se bude zdát, že váš život je naprosto mimo kontrolu …

Posluchačka: OK, zkusím metodu „jako bych si to zvolila“, až se můj teenager zase bude se mnou hádat ...

čtvrtek 10. května 2012

Klid je vaše priorita


Díky čtenáři za odkaz na video s českými titulky.

Další videa s Eckhartem Tolle, která přeložil petadelfler: http://www.youtube.com/playlist?list=PL39ED250E20821F5B&feature=plcp

Rozhovor s Geneen Roth 3


1. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/04/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-1.html
2. část rozhovoru zde: http://orgo-net.blogspot.com/2012/05/eckhart-tolle-rozhovor-s-geneen-roth-2.html

Geneen: Zdá se, že pro vás se probuzení – to velké probuzení, to „příští ráno“, - odehrálo najednou. Tu kapitolu vaší knihy Síla přítomného okamžiku jsem četla mnohokrát. A to byla zase jiná zkušenost než moje. Cítit tu živou bdělost, a už nikdy nemuset jít zpátky, abyste zkoumal cokoliv ze své minulosti. Nechat jít bolest a utrpení, o kterém jste mluvil.

Eckhart: Ano, to je pravda. Bylo to odtotožnění od mysli, od myšlení, a také od emocionálního pole. Nebylo to potlačení ani nic podobného, jen kolem toho všeho velký prostor. Nicméně integrace stavu přítomnosti do života a jeho ovlivnění nějakou chvíli trvalo. A to se nezmiňuji o pochopení toho, co se vlastně stalo. Neměl jsem ani tušení, co se stalo, jen jsem si uvědomoval, že jsem v klidu. Vůbec jsem nevěděl proč, jak si to vysvětlit, a trvalo několik let, než jsem doopravdy pochopil to odtotožnění od mysli. Neměl jsem ani tušení, že se to stalo. Jenom jsem cítil hluboký mír, aniž jsem věděl proč. Nezměnilo to okamžitě všechno, co jsem v životě dělal. Bylo to, jako by moje staré já, zejména vnější konání, mělo jakousi setrvačnost.

Takže jsem pokračoval v tom, co jsem dělal, byl jsem stále v akademickém světě, pak jsem začal dělat Ph. D., aniž jsem věděl, že už to dávno není cílem mého života. Ale starý způsob života měl setrvačnost, a než se vyčerpala, a pak jsem teprve pocítil, že je rozpor mezi tím, co dělám a mým vědomím, tím, kdo jsem. A to mi umožnilo vystoupit z toho, kde jsem byl, opustil jsem akademický svět a odešel do nicoty, neměl jsem zaměstnání, peníze ani nic, ale byl jsem šťastný. A ani pak to ještě nebylo zcela integrováno. Dva roky jsem se jen tak potloukal, ale pak jsem musel hledat nějakou práci. Nevěděl jsem, co dělat, o co se ucházet. Dokonce jsem se ucházel o zaměstnání v bance, i na univerzitě, protože jsem se musel nějak živit.

A na univerzitě byl moudrý profesor, jeden z těch, co se mnou dělali pohovor. Odpovídal jsem spontánně na otázky, které mi dávali, a ten starý profesor si asi něco uvědomil, protože na konci pohovoru se mě zeptal: „A co chcete doopravdy dělat?“ (:-))) Pro mě to byl velký vhled, sám vesmír mi řekl  něco skrze něj.
A pak se mě lidé začali příležitostně na něco ptát, říkat mi o svých problémech, a já jsem začal něco říkat, a ani pak jsem si hned neuvědomil, že tohle je to, co mám dělat. Uplynula nějaká doba, než jsem si řekl: „Aha, já mám dělat to, co už dělám.“

G.: Takže v každodenní interpretaci, dělat to, co srdce miluje, co přichází přirozeně ... Než jsem začala učit - už jsem o tom trochu psala v knize Ženy, jídlo a Bůh - myslela jsem si, že mám jít na lékařskou fakultu. Měla jsem maturitu, a nevěděla, co dělat, a řekla jsem si, že mám být lékařkou. Jenže jsem nesnášela chemii a fyziku, vůbec jsem tomu nerozuměla, ale pořád jsem si myslela, že mám být lékařkou – až do toho velkého probuzení, jak jsem říkala. Řekla jsem si: „Aha, s jídlem se to dá dělat jinak“,  a pomyslela jsem si, že o tom budu říkat lidem. Neměla jsem zaměstnání, ani peníze, žila jsem jako chůva u přítelkyně ve sklepě, starala jsem se o její dvouletou dceru, a pořád jsem měla nadváhu, asi o 30 – 35 kilo více než vážím teď. Ale věděla jsem, že jsem něco našla, anebo lépe, že něco si našlo mě. Chtěla jsem to dát lidem vědět.

Tak jsem se rozhodla dát do novin inzerát: Skupina na podporu impulzívních jedlíků. Může přijít kdokoliv, kdykoliv. A chtělo přijít mnoho lidí, takže moje přítelkyně mi řekla, že to můžu udělat v jejím domě. A já jsem se rozhodla, že si nechám udělat trvalou na vlasech, protože jediná hubená věc na mně byly vlasy, tak jsem chtěla mít trvalou, abych měla pořádné kudrnaté vlasy. A byla to trvalá, co se suší vzduchem, takže jsem musela spát přes noc v natáčkách, a když jsem si šla další den nechat sundat natáčky, to byl den, kdy jsem měla učit první skupinu, u kadeřnice na dveřích byl nápis: Musela jsem na náhlou operaci, nesundávejte si natáčky z vlasů až do zítřka. Takže jsem musela začít mou úplně první výuku mnohem tlustší, než jsem teď, s opravdovou nadváhou, měla jsem na sobě uprostřed prosince letní šaty, protože jsem neměla žádné šaty, co by mi padly, a musela jsem stát před obchodem s lihovinami a ukazovat lidem parkování, protože jinak by nenašli místo. Takže jsem tam stála, natáčky ve vlasech, před obchodem s lihovinami, mávala jsem na všechny a říkala jim: „Ahoj! Já vám pomůžu zbavit se impulsivního jedení!“ (:-))))))

A lidé s křikem neutekli, zaparkovali, a pak jsme pár let zůstali spolu. To všechno se stalo více či méně organicky, ale od toho, že jsem nevěděla, co se bude dít, jsem náhle věděla, co mám dělat a co mám ráda.

E.: To je dobrý ukazatel pro mnoho lidí. Mohla byste vyjádřit několika slovy, co je příčinou každé závislosti? Zdá se, že mají všechny společnou příčinu. Mohl bych to říci svými slovy, jak to vidím, ale rád bych to slyšel od vás, co je závislost, závislé chování, nutkavé chování, obsese, jaká je jeho základní příčina a jak to překonáváte?

G.: Myslím, že obsese a závislost jsou velká slova, a já je většinou neužívám, protože si myslím, že nálepky lidi moc postraší  - oni se pak sami nálepkují, a bojí se té nálepky. Takže ta slovy obvykle nepoužívám. Slovo obsese používám snadněji než závislost. To, co jsem přímo zažívala na sobě, a vidím i na svých studentech, je, že ve vaší mysli je nějakým způsobem „změněn kanál“, a mysl vám říká, že nesnášíte to, co se přes vás řítí. Také   z toho vyvstává  přesvědčení: Já nemohu být s tím, co je právě teď tady. Musím to změnit, napravit. Když si dovolím to cítit (za to si doplňte svůj problém), nebudu schopen snášet tu bolest, budu naštvaný.“
Na začátku „léčby“, když má takový člověk zůstat tichý, neví, jak na to – pokud už nejste aspoň trochu seznámeni s tichostí, tak jste stále naštvanější a úzkostnější, neklidnější, a dokonce panikaříte. Nevíte, jaké to je. Takže si myslím, že jde o deficity, které cítí mnozí z nás, založené na minulosti, a které patří do našeho podmíněného chování a názorů. A mnozí si neuvědomují, že jsou naprosto ztotožněni s těmito deficity z minulosti. Totálně.
Ty věci cítíme jako nesnesitelné. A tak saháme po něčem vnějším, třeba po jídle, abychom je změnili. Nebo abychom je necítili. Pomohou nám, abychom se buď cítili více živí. V okamžiku, kdy si dáte jídlo do úst, jenom ten první okamžik, to je „mňam“ – vaše pozornost, vaše bloudící mysl odejde od čehokoli k „ach, to je dobrota“. Takže na okamžik dojde k uklidnění, přestane to, co vám způsobuje tolik bolesti. Nebo o čem si myslíte, že vám způsobuje bolest.

E. Jeden psychoterapeut řekl, že lidé nedokáží tolerovat ani malý kousek utrpení. Dítě potlačuje utrpení, protože nemůže jinak. A co je pro dítě obrovské utrpení, to je pro dospělého relativně malé utrpení.  Ale vzorec „nemohu si dovolit, abych to cítil, nesmím se na to dívat“ je vzorec, který pochází z dětství. Ale pro dospělé už to neplatí. Pro dítě to má smysl, aby to dělalo, perfektně to funguje. Ale pro dospělého je to dysfunkční chování. Ale jakmile si dospělý uvědomí „vždyť to není tak zlé, mohu tomu vlastně dovolit, abych to cítil, mohu tomu věnovat bdělou pozornost“, to je ten krok k překonání.

G. Ano, přesně tak. Jde o to pochopit, že často vidíme, cítíme a prožíváme bolest tak, jak jsme to dělali jako děti, kdy jsme neměli na výběr. Tak jsme ji zablokovali, aby mlčela, aby nás více netrápila, abychom s ní nemuseli bojovat. Ale dospělý člověk má na výběr. A jedna z možností je začít se zajímat a být zvědavý na to, co se děje, a tím získat bdělou pozornost. A bdělá pozornost a nutkavé jednání nemohou existovat v jednom prostoru. Jakmile se stanete zvědavými na to, co se tu děje, už je v tom bdělost. Už vidíte, že jste tu vy a ta věc, které říkáte moje bolest, a můžete vidět, že bdělost je větší než to, čemu říkáte nebo o čem si myslíte, že je to nesnesitelné. Je to tak nesnesitelné, že musíte jíst, abyste na to nemysleli.

E. Bdělost je nejen větší než bolest, ona je větší než celý váš pojem o svém Já, který založený na vaší mysli. Pocit toho, kdo jste, byl předtím založen na vaší hlavě, takže jste si sami vyprávěli, kdo jste. Všechny ty názory, to jsou jen myšlenky, ale existuje široký prostor, dá se říci, že uvnitř vás. Nejprve je to pociťováno jako široký prostor uvnitř vás, ale je to transcendentní šíře, jde to daleko za vše. Teologové říkají, a je to ve skutečnosti dosti hluboké, že Bůh je imanentní a transcendentní. Imanentní znamená, že sídlí uvnitř vás, jako Já, a transcendentní – je něco, co je naprosto nepoznatelné, daleko za vším, co je svět forem. Je to átman i brahman. Je to skutečná jednota. A to je právě ono. Proto název knihy Ženy, jídlo a Bůh, protože to přímo vede k uvědomění Boha. Já často slovo Bůh nepoužívám ...

G. Já taky ne, a přesto jsem to dala do názvu knihy (:-)))

E. A podtitul knihy je „Neočekávaný průchod téměř k čemukoli“. To je nádherné.

G. Nechtěla jsem tam dávat „ke všemu“, ale opravdu si myslím, že je to ke všemu, protože učitelé zenu říkají, že způsob, jak děláme cokoli, je způsob, jak děláme všechno. A tak když se podíváte na způsob, jak jíte, nebo jak vedete své vztahy, když všechno děláte s podtextem myšleky „nic není dost“, tak se přejídáte. To, co opravdu chci, je nemožné, tak si aspoň sním tyhle šťouchané brambory. Nebo, zase jsem zklamal.

E. Já mám přítele, co má nadváhu. Žije v Anglii. Říká vždycky: "Měl jsem perný den, zasloužím si odměnu."

G. Ano, je to tak. Chození kolem a kolem ... ale já bych se zeptala: Co se stane, když si dáte tu odměnu? Opravdu to něco zlepší? Protože když to sníte, pak si uvědomíte: Ach jo, já jsem si myslel, že s tím odejde moje utrpení, ale místo toho jsem si ho zdvojnásobil. Protože pořád mám to, kvůli čemu jsem měl perný den – ten neodejde, když sníte tabulku čokolády – ale pak se do toho vloží vaše mysl: „Ach jo, snědl jsem celou čokoládu, co teď s tím budu dělat, bla bla bla ... (:-)))

E. Možná bych měl sníst ještě jednu, jestli by se to nezlepšilo (:-)))

G. Přesně tak!! Já jsem si vždycky říkala: V pondělí začnu dietu. A měla jsem digitální hodiny, a bylo 11.30, 11.56, a já jsem pořád jedla, protože dietu jsem měla začít až ve dvanáct. Musím se najíst teď, protože zítra už držím dietu. (:-))) (56)

(Pokračování)


Rozhovor s Geneen Roth 2




Geneen: Ano. A myslím, že to je skutečně podstata toho, co bylo mou přímou zkušeností. Po dlouhou dobu svého života jsem myslela jenom na jedno, a nebyl to světový mír ani dobro pro Zemi, ale abych se zítra probudila štíhlá. (:-)) Tak to bylo. Žádné ušlechtilé přání. (:-)) Protože jsem si myslela, že moje utrpení pramení z toho. Že kdybych nebyla tlustá, byla bych šťastná.

Eckhart. A jak jste si uvědomila, že to tak není – přišlo to najednou nebo postupně?

G. To je dobré, já jsem se vás chtěla zeptat na totéž. (:-))) Tak já odpovím první. Pro mě a pro můj život to byl největší zlom. Já už jsem si plánovala, jak se zabiju. Pár let předtím jsem pracovala v krizovém centru jako poradkyně pro sebevrahy – takže jsem věděla, že když se dostanete do bodu, kdy máte metodu a čas, tak je to skutečně vážné.

E. To by byla hrozná rána pro lidi, kterým jste radila ohledně sebevraždy – jejich poradkyně spáchala sebevraždu. (:-)))) To je jako psychiatr, který se dostane do blázince (:-)))

G. Ano. Je to tak. Lidi mě sledujou, když někam přijdu, třeba do restaurace, a tam někdo zná mou knihu, tak se všichni dívají, co jím. Nejí příliš mnoho? Stojí přitom? Sedí přitom? Nechává zbytky? Ano, tak to je.

E. Na mě se také dívají: Proč pijete kávu? Proč chodíte do Starbucks? Někdy tam chodím, vypiju jeden nebo dva šálky za den ...

G. A to kvůli své představě, jak by to mělo vypadat ... Ale zpět k vaší otázce, i k mojí otázce ... Já jsem tedy během svého života mnohokrát hubla – většinu času jsem měla nadváhu, ale nějaký čas jsem byla taky anorektická a vážila jsem asi 40 kg.

E. Říkáte v knize, že jste ztratila a nabrala 500 kg. Tedy ne všechno najednou ... (:)))

G. Ano, to je typická věc pro lidí, kteří jsou nutkaví jedlíci. Ale i když jsem byla anorektická a podívala jsem se do zrcadla, viděla jsem tuk ... Říká se, že když se díváte na svět rozbitými brýlemi, svět vypadá rozbitý.

E. Ano. Já jsem se taky zmínil o anorexii, myslím v Nové zemi, že místo aby člověk viděl své tělo, vidí obraz svého těla, který má ve své mysli. Takže, problém je to, že je v pasti své mysli.

G. Ano. Takže, pár dní před tím, co jsem měla naplánováno, že se zabiju, to přestalo. Došlo k onomu průlomu, a už se to nikdy nevrátilo zpět. Už jsem nikdy nedržela další dietu, nikdy jsem nemusela jíst, když jsem neměla hlad. Občas jím víc, než moje tělo chce, ale nikdy jsem se nevrátila k názoru, že budu navždy šťastná, když zhubnu. V tom momentě jsem prostě přestala bojovat a přestala jsem chtít být jiná, než jsem byla. Uvědomila jsem si, že předtím jsem si myslela, že závislost na jídle je to, co je na mně špatné, ale uvědomila jsem si, že možná je to to, co je na mně dobré. A že bych se měla pokusit poslouchat, co se mi to snaží říci. A nějakým způsobem to přivítat a ne s tím bojovat. Vím, že vy říkáte, že když člověk přestane klást odpor, bojovat, chtít, aby něco šlo pryč, tak se otevře prostor.

E. Ano. Takže to byl pro vás ten průlom. A je to dobrý příklad, jak se překážka stane průlomem. 

G. Ano. To, o čem si myslíte, že je to pro vás ta nejhorší věc, je vlastně branou k nečekané radosti, obrovské radosti. Většina lidí tomu nevěří, zejména pokud jde o váhu, bojují s váhou a říkají: Ale Geneen, podívej se, já ani nevyjdu do schodů, dochází mi dech, já opravdu potřebuju zhubnout 15 kilo. Možná jsem jediný na celém světě, ale pro mě je to jinak.“ A já jim říkám, jak jsem dostala dopis od jedné z těch, co si jsou ve spolku „hlídačů váhy“, která napsala: „Zhubla jsem 5 kilo, a pořád si připadám jako ubožák.“ (:-))) Je to tak, ztráta váhy to nespraví ...

E. A to samozřejmě platí téměř pro cokoli, o čem jste si řekli, že to vyřeší vaše problémy,  odstraní vaši nešťastnost, nebo vás učiní šťastnými. Když to získáte, vidíte, že nedělá, co to mělo udělat ... Kdosi to řekl takto: „Jsou dva způsoby, jak být nešťastný: Jeden je nedostat, co chcete, a druhý je dostat, co chcete.“ (:-)) A to platí tak dlouho, dokud neumíte žít v přijímání, v jednotě, v souladu s tím, co je, poddat se tomuto okamžiku takovému, jaký je. Ať získáte cokoli, neučiní vás to šťastnými.

G. Já jsem tohle prožívala velmi silně. Říkala jsem si, kdybych neměla ty kila a byla štíhlá, pak bych byla šťastná. A můžete si říkat cokoli, kdybych tak měl, tělo, vztah, peníze, zaměstnání, dům, úspěch, na tom nezáleží.

Eckhart: U mnoha lidí jejich pocit identity je spojen s tím, co pokládají za své problémy. Buď věci, které v životě postrádají, nebo věci, kterých se chtějí zbavit, jedno či druhé. Musím získat toto, abych se cítil naplněn a šťasten, anebo se zbavit něčěho, abych byl naplněn a šťasten. Takže pohybovat se v tomto kruhu problémů mysli se stává pro mnoho lidí centrem jejich osobní identity. Já a moje problémy. A lidé se dívají na sebe samé jako na problém, který musí být řešen. Zmínila jste to v knize, dívat se na svůj život, jako by to byl problém, který vyžaduje řešení. To je docela zajímavý stav vědomí, ale když už to můžete vidět, tak to vidění je již počátkem změny: Aha, tak tohle dělám se svým životem. To je počátek příchodu bdělosti.

Geneen: Ano, je to tak. Pro mě se to tak stalo s jídlem. Přestala jsem držet diety a přestala jsem vést válku uvnitř sebe. Přestala jsem se snažit napravit. A začala jsem rozumět sama sobě. A také to znamenalo zkoumání mnoha vzorců chování, které jsem měla ve svém životě. Byla jsem velmi identifikována se svou minulostí, se zneužíváním. Já jsem totiž zažila hodně zneužívání, fyzické i sexuální, a měla jsem velmi silné tělo bolesti, jak vy tomu říkáte. Bylo velmi obtížné se od něho odpoutat. Nebylo obtížné odpoutat se od vzorce jídla, z nějakého důvodu. Ale pokud jde o ostatní, musela jsem se vracet zpět po mnoho let. A stále ještě to do jisté míry dělám, když cítím, že něco je hodně velkého v prostoru. Víte, říkám tomu fenomenální loyalita k utrpení (:-)).  Vím, kdo jsem, protože trpím.

Mám přítele, který se ráno probudí a řekne: „Něco je špatně, na koho to mám svést?“ A já se někdy taky tak cítím. Na koho to svedu? Na sebe, na někoho jiného? Je třeba někoho obvinit, je to takové přitahování k negativitě a k utrpení.

A pro mě jsou chvíle, kdy mi nestačí něco označit jako bolest či utrpení, ale musím to zkoumat. Pak se to stává tenčím a tenčím a já začnu rozumět – ano, to je něco, co se mi stalo, hněv, smutek, osamění, nuda, je to tak jak jsem si myslela. Není to story, kterou si sama vyprávím, je to přímý pocit zkušenosti smutku, který ještě cítím. A to už teď umím snášet. Jaké to je, když to cítím ve svém těle.

Zajímalo by mě slyšet od vás, jak poznáte, že jste úplně chycen ve své mysli, a jak poznáte, že nejste chycen v mysli. (37.21)

Film: Praktikování přítomnosti

http://youtu.be/cM2R_GxndDw



Další videa s Eckhartem Tolle, která přeložil petaderfler: http://www.youtube.com/playlist?list=PL39ED250E20821F5B&feature=plcp

sobota 28. dubna 2012

Rozhovor s Geneen Roth 1

Povzbuzující čtení na neděli. Moje oblíbená přednáška z dubnového vydání Eckhart Tolle TV. 
Eckhart hovoří s autorkou bestsellerů Geneen Roth. Úžasný zážitek, koncert dvou osvícených duší, je to vtipné, veselé, lehké, prostě přímo ze zdroje. Nic dalšího k duchovnímu vývoji mi netřeba.
Záznam má 112 minut, tohle je počátečních 20, a dál je to čím dál lepší, doufám, že toho přeložím co nejvíc.

Eckhart Tolle: Rozhovor s Geneen Roth
Eckhart Tolle TV, duben 2012
Překlad: OrgoNet

Eckhart Tolle - Úvod:


Jak víte, prociťování celého energetického pole těla pomáhá být v přítomnosti. Takže přítomného okamžiku se zmocníte tak, že se zmocníte těla, neboli obydlíte tělo. Přítomnost je jev týkající se celého těla. Jde hlouběji než fyzické tělo. Je tam oživující přítomnost, kterou můžete cítit, jak proniká celým energetickým polem. A ještě zbývá dost pozornosti, kterou věnujete svému okolí, abyste se dívali a poslouchali, a přesto byli zakořeněni v prostorné přítomnosti. V bytí, dá se říci. Zakořeněni v bytí. A pak je dělání méně problematické a nevytáhne vás zcela ven ze sebe samých. 

Chvíle, kdy začnete dělat – a myšlení je také druh dělání – je kritickým bodem pro mnoho lidí, kteří jsou již schopni být přítomni v chráněném prostředí, jako zde, nebo doma, v místnosti. Chráněné prostředí je pro přítomnost jako skleník, kde pěstujete rostliny, aby nebyly vystaveny živlům, protože by rychle zahynuly. V našem případě živly jsou obtížné situace denního života. A v naší metafoře rychle zahynout znamená, že rychle ztratíte přítomnost. 

Nemusí to být ani těžká situace, stačí chvíle, kdy začnete mluvit s lidmi, diskutovat o něčem, a ihned jde veškerá pozornost do hlavy, do myšlenek, a tak už nemáte obsazeno tělo, ale jste obsazeni svými myšlenkami. (:-))) Jiné slovo pro obsazení je ovládnutí. A výsledek je, že ztratíte to, co jste, že se identifikujete s myšlenkami, svým scénářem v mysli, a to se stává vaším já. A to znamená téměř nepřetržitý stav neklidu, úzkosti, obav, starostí, tísně, frustrace z toho všeho. Protože většina věcí se neměla stát, nebo alespoň ne takhle, ale jinak. Mysl vám řekne, že nějaká věc vás učiní šťastnými, ale s ní vždycky přijde i něco jiného, co nebylo plánováno. To je ta stinná stránka.

Takže, namísto abyste byli ovládáni, obsazeni, okupováni svou myslí, okupujte své tělo. A pak, když chcete, můžete jít ven a okupovat Wall Street. (:-))) Ale až půjdete okupovat Wall Street, nebo nějakou jinou ulici, aniž máte obsazeno své tělo, to znamená, aniž jste přítomni, pak nebudete součástí řešení, ale součástí problému. (:-))) To se stalo v historii mnohokrát, že revolucionáři, nebo kdokoli to byl, měli nádherné záměry, ale stali se součástí problému, zejména když měli úspěch. (:-)))

Můžete se cítit živí, aniž byste potřebovali mentální či emocionální stimuly, které  způsobují, že se cítíte naživu. Jestliže nedokážete cítit onu vrozenou živost, pak zoufale toužíte po nějakém stimulu, aby vám pomohl cítit, že jste naživu. V minulosti to mohlo být problematické, ale v naší civilizaci je celý průmyslu určený k poskytování stimulů pro vaši mysl. Nemusí nést žádný významný obsah, jejich důvodem k bytí je poskytovat stimulus pro mysl. Jako disky, jako rozhlasový moderátor, který mluví mezi hudbou vzrušeným hlasem. 

Když přijedete do cizí země, jedete taxíkem, a je puštěné rádio, a vy nerozumíte jazyku, ale slyšíte vzrušený hlas, myslíte si, že se muselo stát něco neuvěřitelně důležitého, (:-))), ale kdybyste rozuměli, viděli byste, že je to naprosto bezvýznamné. Je v tom obrovská síla, ale je to zbaveno veškerého obsahu. Neříká se nic významného, je to jen proto, aby se poskytl stimul a prchavá emoce, někdy hněv. Televizní a rozhlasové stanice jsou často založeny na tom, aby vám dodávaly pocit spravedlivého rozhořčení nebo hněvu. Jsou tam na to specializovaní lidé, stále se na něco hněvají, a lidé milují naladění na hněv, protože pak se mohou cítit také rozzlobeni, dává jim to náhradní pocit živosti. A pak to přejde a potřebujete něco dalšího, a samozřejmě stimulů rozhodně není nedostatek. Můžete taky psát komentáře – na webu je mnoho míst, kde můžete vyjádřit své myšlenky, (:-))) .

Nádherná věc je, když to vše už nepotřebujete, když umíte cítit, že jste živí, aniž potřebujete stimuly nějakých myšlenek nebo emocí nebo událostí nebo nějakých umělých vnějších látek, které musíte spolknout, abyste se cítili naživu: jídlo, léky, drogy, pití, nebo potřebujete nějaký sex, vzrušení z toho, že si s někým začnete aféru, to je nádhera, že, ale samozřejmě to dlouho netrvá, protože na aféře je zajímavý jen začátek, ale pak začne problematická mysl. 

Jak řekl jeden francouzský filozof, myslím Pascal: „Všechny problémy lidstva vznikly z toho, že lidé nejsou schopni sedět klidně v místnosti“. Schopnost klidně sedět v místnosti – to zní velmi povrchně, ale implikace je, že abyste mohli sedět klidně v místnosti, musíte být napojeni na onen hluboký pocit živosti v sobě. Jestli s tím nejste spojeni, pak nemůžete sedět klidně v pokoji, protože buď usnete, nebo se stanete velmi neklidnými a úzkostnými: „Nic se neděje. Necítím se naživu.“ A v partnerském vztahu bez tohoto pocitu živosti, pocitu bytí, potřebujete drama. Bez dramatu se zdá, že vztah není živý, protože vy se bez něho necítíte živí. Drama možná není příjemné, ale aspoň se něco děje.

Takže, být zakořeněn v bytí je životně nejdůležitější věc. Mít tu schopnost a neztratit ji, když přejdete do dělání. To je umění. Můžete to trénovat při sledování televize – současně prociťujte své tělo. Dívejte se na diskusní pořady v televizi, zprávy, a prociťujte tělo. Poslouchejte ostatní lidi z onoho vnitřního stavu spojení. Pak nepotřebujete myslet. Kromě případů, kdy se myšlení vyžaduje, a když vychází z vnitřního stavu, pak je to inspirované myšlení, svěží, živé, nové.

Teď, když jsme všichni přítomni, zakořeněni v bytí, mohu jít dál a říci něco o dnešním hostu, ale předtím bych vám rád přečetl dvě krátké pasáže z této knihy. Pak vám řeknu, co to je.

První krátká pasáž popisuje někoho, kdo vystoupil z proudu identifikace s myšlením a vymýšlením problémů uprostřed noci, vyšel z toho na krátký okamžik, do úplně jiné dimenze vědomí, do přítomnosti.
„Bylo to jako obvykle, když nemůžu spát, obracím se v posteli, jsem horká a zpocená, zapletená do horečné aktivity mysli. Tu přišla myšlenka jako modlitba: „Jdi ven. Vyjdi ze dveří a podívej se na oblohu, jen na minutku. Poslechni si noc.“ Povstanu z hypnotického tranzu probírání, co je špatně, hodím na sebe svetr, vyjdu ze dveří a vstoupím do světa noci. Chlad, ticho, milióny zářivých bodů, srdce bije jednou, podruhé, potřetí. Mysl zastavuje svůj šílený běh, a svět se nepodobá tomu před deseti minutami, který si ustavičně konstruuji ve své hlavě. Vklouznu zpět do domu, jako bych i já byla součástí dimenze bez hranic, myšlenková vata ustupuje, až nakonec zase usnu.“
A druhá pasáž o odevzdání se, o tom, co se stane, když se odevzdáte.

„Jsem si tím jista. Něco se stane pokaždé, když přestanu bojovat s tím, jak věci jdou. S každým mým studentem se cosi stane pokaždé, když přestane provozovat své důvěrně známé programy o strachu, výkonnosti, a prázdnotě. Nevím, jak tuto událost nazvat, ani tu svěžest, která po ní následuje, ale vím, jaký je to pocit. Je to pocit úlevy, nekonečné dobroty, jako extrakt všech sladkých vůní, jako každá krása, která vám zastaví srdce, jako každá ve vás přetrvávající melodie, kterou jste kdy slyšeli. Je to pociťováno jako esence něžnosti, soucitu, radosti, míru, jako sama láska.
A ve chvíli, kdy to cítíte, poznáte, že to jste vy. A že jste tu byli celou dobu a čekali na svůj návrat. Když zapomenete, a to se pokaždé stane, náhle pochopíte, že laskavost k čemukoli, k rostlině, zvířeti, cizímu člověku, partnerovi, vás přivede k tomu blíže. Že péče o své tělo znamená péči o toto. Že péče o Zemi je péčí o toto. A že se odvrátíte od každého a od všeho, co po vás chce, abyste to opustili, protože to je to, co jste chtěli, to je to, po čem jste toužili, to jste milovali po věky. Víte, aniž víte jak, že každý krok, který jste kdy udělali, každý člověk, kterého jste milovali, každý úkol, který jste splnili, byl setkáním s tímto. S návratem k sobě. A že peklo není nic jiného, než to opustit. Nebe je už tady, na Zemi.“
Kniha, ze které jsem četl, je „Ženy, jídlo a Bůh“, bestseller New York Times číslo 1. Autorkou je dnešní host, Geneen Roth. Prosím, Geneen, přijďte sem ... (Pozn. Orgonet: Vyšlo i slovensky, Ženy, jedlo a Boh, Tatran 2011.)

Bylo nádherné poslechnout si tyto dvě krátké pasáže. Jen je mi líto, že si tu knihu nepřečtou muži (:-)), ale velice ji doporučuji i mužům. Taky lituji, že si ji možná nepřečtou ani ženy, které nemají problém s jídlem, ale taky by měly.

Zajímavé je, že v této knize je vstupním bodem do duchovní dimenze to, co je pro mnohé lidi životním problémem, a to je závislost, anebo nutkavé chování, a v tomto případě závislost na jídle. Vy na to zde dáváte odpověď, a je to něco úplně jiného, než by člověk očekával, když se mluví o hubnutí. Odpovědí je samozřejmě bdělost. Nutkavé chování nemůže dlouho existovat v přítomnosti bdělosti. Možná byste nám mohla něco říci o tomto spojení. Máte s tím samozřejmě mnoho zkušeností z vlastního života, také jste měla nutkavé jedení – ale já už příliš moc mluvím, tak nechám mluvit vás.

Geneen: Jen mluvte, i příliš mnoho, já vás nesmírně ráda poslouchám (:-)).
Ve svém životě jsem byla naprosto bláznivá až šílená. Posedlá velikostí svého těla a jídlem. Každý týden se moje váha lišila až o pět kilo. Trvalo to asi 17 let. A přestalo to proto, že utrpení bylo tak silné, že už jsem tak nechtěla žít. Ale jak říkám v knize, ne u všech lidí takhle intenzívní utrpení vede k tak intenzívnímu otevření.

Eckhart: Ale je tomu tak často.

Geneen: Ano. Zdá se, že utrpení je bránou, pamatuji se, že jsem to četla v Síle přítomného okamžiku.

Eckhart: Ano. A váš největší problém je vaší největší bránou. To, co se zdá být největší překážkou, se může stát největší branou. (20:56)

(Na pokračování se pracuje.)

pátek 13. dubna 2012

Může být přítomnost použita k manipulaci a zneužívání ostatních?

Překlad z Eckhart Tolle TV, duben 2012.

Otázka posluchače: Potkal jsem v životě lidi, kteří měli uvědomění i intuici a byli probuzeni do přítomnosti. To je velmi atraktivní a vyvolává to důvěru. Takže, moje otázka je: Může být přítomnost využita pro manipulaci a zneužívání ostatních?

Eckhart Tolle: Aniž bychom šli do detailů, zažil jste něco takového?

Posluchač : Ano.

Eckhart Tolle: Přítomnost nemůže být takto využita, ale může vyvstat a pak být zase překryta, a tehdy se ego může vrátit a dělat si nároky. Domáhá se vlastnictví přítomnosti. To se stát může. Ego si dělá nárok na vlastnictví síly, která sídlí v přítomnosti.

A to je příčina pádu mnohých duchovních učitelů, kteří mají období bez ega, kdy jejich ego dřímá či je odloženo stranou. Přítomnost vyvstane, ale ego číhá v pozadí a znovu se prosadí. Poznáte to tehdy, když si duchovní učitel dělá nárok na nějakou zvláštnost pro sebe, třeba Já jsem ta nejpokročilejší lidská bytost, která kdy žila a bude žít na této planetě. Pak víte, že se do toho pravděpodobně opět vložilo ego. Tentýž učitel mohl před pouhými pár týdny pronášet nádherná, inspirovaná slova. Takže, to se stát může a stává se to.

A druhá část odpovědi: Jsou jisté schopnosti, které mají někteří lidé, a ostatním lidem se zdá, že jsou to schopnosti, které mohou mít pouze probuzené lidské bytosti. Například to, čemu v Indii říkají siddhi. To jsou psychické síly. Lidé mají například jasnovidnost, třeba vám řeknou, jak se jmenovala vaše babička a v kolika letech zemřela. Také mohou ovlivnit ostatní. Mohou třeba přimět lidi dělat věci, které by jinak neudělali, mohou mít hypnotický vliv na ostatní. A pro vnějšího pozorovatele to může vypadat, že mají před sebou vysoce vyvinutou osvícenou bytost. Ale nutně tomu tak být nemusí, protože psychické síly nesouvisejí s duchovní realizací. A když to nevíte, můžete snadno uvěřit, že tyto věci pocházejí pouze z duchovní realizace.

Třeba kdybych já tady a teď levitoval, a někdo to nafilmoval, pak by mnozí lidé na celém světě uvěřili, že jsem ta nejvyvinutější lidská bytost na této planetě. Ale mohlo by jít o to, že bych pouze měl určité psychické síly. Tak jako si někteří lidé vyvinou určité fyzické schopnosti, které ostatní lidé nemají, když trénují určité svaly a určité pohyby, a zdá se, že je to téměř nadlidské, právě tak jsou někteří lidé, kteří mají psychické schopnosti, dá se říci nadlidské schopnosti v této oblasti, a neznamená to nutně, že je to spojeno s absencí ega. Naopak, a to je dost nebezpečné. Může tam být velké ego, skryté - ego je velmi dobré v sebeukrývání. Ta osoba umí třeba ohýbat lžíce, nebo manifestovat věci z ničeho (vypadá to jako z ničeho, ale možná rukáv nelze pokládat za nic – já jsem to dost necvičil (:-)))) ... Prostě, tyhle věci jsou často používány ve službách ega. Ale přítomnost sama nemůže být egem použita.

Ego se tam může vplížit, když přítomnost je překryta, když ustoupí do pozadí. Pak tam ego může vstoupit a něčeho se domáhat. Předtím tam inspirace třeba byla. U některých duchovních učitelů slyšíte rozdíl, když byla přítomnost překryta – kvalita jejich projevu je snížena, jejich slova už nemají tu inspirovanou sílu, kterou měla předtím.

Také je rozdíl mezi přítomností a charismatem. To se často plete dohromady. Jsou lidé, mohou to být duchovní učitelé i jiní lidé v mocenských pozicích, z nichž se jakoby line velice silné pole energie. Nevědomí lidé to opět mohou považovat za duchovní osvícení či probuzení. Někteří duchovní učitelé mají obojí – přítomnost i charisma. Někteří mají jenom přítomnost.

Přítomnost je jemnější a má vyšší vibrační energii než charisma. Charisma je velmi silná energie - čchi nebo šakti -  která z nich vychází. Čchi, nebo šakti, nebo jak to chcete nazývat, tvoří most mezi manifestovaným fyzickým světem a nemanifestovanou beztvarostí. Jako když se z beztvarosti rodí tvar, a prvním projevem toho je energie. Smysly ji nemůžete vnímat. A tato energie plyne směrem k vytvoření formy. Je to most mezi energií a formou. Někteří lidé jsou v kontaktu s touto úrovní, a právě tito lidé mají charisma.

Jak jsem řekl, duchovní učitelé někdy mají přítomnost a příležitostně i charisma, a s charismatem mohou být někdy spojeny i psychické síly. Jsou i jiní lidé ve vysokých pozicích ve světě, a protože skrz ně protéká energetické pole a jsou v centru pozornosti ostatních lidí, rozvine se u nich charisma, kontakt s touto energií čchi. Samozřejmě, někteří z nich nejsou nutně dobrými lidmi, protože tato energie může být využita pro egoistické účely. Třeba Hitler měl velké charisma. Nebo Bill Clinton, lidé říkají, že když vstoupil do místnosti, i když už nebyl prezidentem, cítili, jak z něho vyzařuje energie. V minulosti to měli králové. Ve středověku mnozí králové měli schopnost léčit, a tak se tomu říkalo královský dotek. Nemocní lidé byli přiváděni do přítomnosti králů, a král se dotkl jejich hlavy a oni byli vyléčeni. Možná silou té energie, ale přídavnou energií byla i víra, že v přítomnosti krále budou uzdraveni. Takže to asi byla velmi často jejich vlastní síla, která je vyléčila.

Často je těžké poznat rozdíl mezi charismatem a přítomností, pokud nejste ještě sami pevně zakotveni v přítomnosti. Duchovní učitelé – nebudu samozřejmě říkat žádná jména – mají někdy velký tok energie, a lidé se stanou závislými na této energii, ucítí ji, když přijdou do jeho přítomnosti.

S přítomností je to někdy také tak.  Ale váš duchovní učitel dlící v přítomnosti vám musí zdůraznit, že to, co zažíváte, jste vy sami. Energie učitele probouzí vaši přítomnost.

Zde je často nepochopení. Když jsou lidé závislí na nějaké vnější osobě, na energii, která z ní vychází, tak je na ní závislý jejich vlastní příjem energie, sají jejich čchi nebo šakti a myslí si, že jsou osvíceni. Ale velmi jasným znamením, že nejsou osvíceni, je, že když přijdou zpět do normálního života, jsou právě tak nevědomí jako všichni ostatní. Takže, není tu žádná změna, je to jenom absorpce energie. Ale vy si máte najít zdroj energie v sobě, a ne být závislí na vnějším zdroji.

Takže: přítomnost nemůže být zneužita. Mohou se stát dvě věci: buď nejde o přítomnost, ale čchi ve službách ega, anebo tu byla přítomnosti, která byla překryta a vnutilo se tam ego a uplatnilo své nároky a snažilo se manipulovat lidi pro své vlastní účely. Nevím, co to bylo ve vašem případě, ale možná že už to teď poznáte sám. Důležitá věc je, že přítomnost a ego nemohou existovat společně a současně. Ego může být v pozadí, ale nemůže využívat přítomnost, pokud je přítomna.

Posluchač: Děkuji.

Jak využít hněvu v duchovní praxi

Z přednášky na Eckhart Tolle TV, duben 2012
(Překlad: OrgoNet)

Otázka posluchače:
Často mě přemůže hněv, a způsobí,  že celá moje duchovní praxe je jakoby vyhozená z okna. Cítím velkou bezmocnost a pesimismus. To je jedna věc. A další věc je, že často mám pocit, že něco je špatně, a že musím něco udělat, abych něco napravil. Asi je to jen imaginární, ne skutečné. Pravděpodobně není třeba nic dělat. Ale musím s tím něco dělat. Například teď cítím, že mi velmi silně bije srdce, myslím, že pro to není žádný důvod ...

Eckhart Tolle:
(:-)) Mluvíte právě na veřejnosti, tak možná proto ... a to je v pořádku, prostě uznejte, že vám bije srdce, a nechte to být. A ten pocit, že je něco špatně, to není váš osobní problém, to je univerzální stav lidstva, které si nese v sobě pocit, že je něco špatně. A mysl se hned rozhlíží, co by s tím mohla dělat, kde je ta věc, která je špatně. A  pak chybně interpretuje situace.

K hněvu: Když přijde hněv, jeho energetické pole okamžitě plyne do vaší mysli, a myšlenky které si myslíte, jsou odrazem hněvu. A proto si myslíte myšlenky, že všechny ty duchovní věci nefungují. To jsou myšlenky, které vycházejí z hněvu, z jeho energetického pole.

Posluchač:
Ano, že ať udělám cokoli, je to pořád stejné, že to nemá žádnou cenu, stejně to nebude fungovat. Takový druh myšlenek to vytváří.

Eckhart Tolle:
Až se to stane příště, podívejte se, jestli jste schopen při těch myšlenkách být si současně vědom, že jsou to myšlenky, které vznikly z energetického pole hněvu.  Jinak řečeno, podívejte se, zda můžete být při bdělém vědomí. V hněvu to není snadné, protože přichází náhle. Podívejte se, zda můžete vidět, že vámi prochází energie hněvu. 

A může to být i starý hněv, který je ve vás už dlouhou dobu. Říkám mu tělo bolesti. Ten starý hněv vstoupí do vaší mysli a ovládne vaše myšlenky. Jste schopen zůstat si toho vědom, když se to stane, a rozpoznat hněv jako výraz těla bolesti? A když si myslíte hněvivé myšlenky, jste schopen si uvědomit, že to jsou myšlenky hněvu, že si je myslí hněv? Že nejsou pravda? Jsou to jen myšlenky, které energetické pole hněvu odráží. Ten pokus spočívá v tom, zda můžete zůstat vědomý, jako pozorovatel či svědek těchto myšlenek a energetického pole hněvu. 

Možná to nepůjde, já to navrhuji jen jako pokus. Zda jste či nejste schopen zůstat přítomen, to záleží na tom, jak mnoho přítomnosti již ve vás je. Jak mnoho síly přítomnosti je ve vás. Možná když tu budete s námi, bude ve vás více síly přítomnosti, protože zdejší energetické pole pomáhá „vytáhnout“ z vás energetické pole. Když u toho dokážete být jako svědek, pak začne docházet ke změnám, nebude třeba nic dělat.

Chápete, co myslím tím svědkem. Prostě být si vědom té energie. Abyste s ní nebyl absolutně ztotožněn. Být svědeckým vědomím.

Stejně tak můžete být svědkem své nervozity. Když tu stojíte, srdce bije, je tu určitá nervozita, a vy můžete být svědkem: Je tu nervozita, je tu bušení srdce, a svědek dovolí všemu, aby to bylo, jak to je. Ale to je ve vás ta hlubší dimenze: řeknete si, buší mi srdce, cítím uvnitř sebe nervózní energii. To je verbalizace, slovní vyjádření, ale za tím slovním vyjádřením je schopnost to vidět. A to bude měnit všechny staré vzorce. Když do toho vstoupí uvědomění, staré vzorce se změní. 

Takže nemusíte měnit sebe, protože to je složité. Mnozí lidé si myslí, že to musí udělat: Musím se změnit. Ale ta největší změna přijde, když se stanete vědomými toho, co se děje uvnitř vás.  Ten hněv, to už nejste vy, hněv je prostě hněv. A vy jste bdělé vědomí. Vy to víte, vidíte, cítíte. A to je rozhodující posun - od toho, že jste hněvem, k tomu, že máte energetické pole hněvu a pozorujete je. To je nádherný posun.

Takže, využijte hněvu k duchovnímu cvičení. A když se to nepodaří, samozřejmě hněv hned řekne, vidíš, zase jsi zklamal, nedokážeš to – to mluví hněv.

Posluchač:
Říká: něco je s tebou špatně.

Eckhart Tolle:
Ano, to hlavně. Je na tobě něco špatně. Možná vás překvapí, že na planetě jsou miliardy lidí, které mají stejný myšlenkový vzorec. Je na mně něco špatně. To je součást lidského ega. Ale to si musíte uvědomit, a pak se vše změní. To je jediný pravý klíč.

Jestliže se vám to nepodaří hned, když přijde hněv, uvědomte si to okamžitě  potom, jakmile se hněv uklidní. „Aha, byl tu hněv, a já jsem nebyl přítomen.“ A přijde čas, kdy dokážete zachytit hněv hned v prvním okamžiku, anebo si uvědomíte, že je ve vás určitá myšlenka, která vytváří hněv, ještě předtím, než se hněv plně rozvine. A možná se z toho ani nestane plně rozvinutý hněv, pokud to zachytíte v první chvíli. Možná na to budete mít jen tři sekundy. Ono to přichází velmi rychle, hněv je explozívní energie, máte na to tři, čtyři, pět sekund, abyste pocítíli: aha, přichází to, je to tady. To přichází hněvivé tělo bolesti. A když ho zachytíte v raném stádiu ... Nepotlačujte ho, ale pociťte ho, buďte tam jako svědek. A i když bude růst, svědek bude růst s ním. Nemusí růst, uvidíte, zda naroste v plně rozvinutý hněv nebo ne. Na tom nezáleží.

Takže, buďte vděční za svůj hněv, protože hněv se stává pro vás velmi důležitým duchovním cvičením. Protože skrze něj může růst uvědomění. Pro lidi je někdy divné, že mají být vděční za věci, které jsou v jejich životě nejobtížnějšími překážkami, ale je to pro ně největší příležitost k duchovnímu probuzení. Využijte to jako součást vaší praxe.

Posluchač:
Myslím, že nejtěžší, s čím je třeba se vyrovnat, je bezmocnost, pesimismus, že jsem zase zklamal ...

Eckhart Tolle:
Ano. Ale musíte rozpoznat, že to jsou myšlenkové formy, myšlenky, které vznikají ve vaší mysli. A když jste při bdělém vědomí, nemusíte věřit každé myšlence, která vznikne. V tom je nesmírná svoboda. Musíte připustit, že jsou to myšlenky, které pocházejí z hněvu, není to pravda. Je to myšlenková forma, která přichází z hněvu, z těla bolesti. Když myšlenka pochází z hněvu, není to pravda, je to překroucení. Připusťte to, aha, tady je další myšlenková forma, která mi říká něco negativního – že se nedá nic dělat, že to mám vzdát. Uvědomte si, odkud to pochází. Je to jen myšlenková forma. Chápete, jak je to důležité?

Možná se setkáme za rok, a bude zajímavé, jak se věci vyvinou. Když budete cvičit svou bdělost, abyste pozoroval svůj hněv, uvidíte, jaké to bude o rok později.

Teď už musíme končit, děkuji vám. Je nádherné vidět, jak se vědomí vyvíjí, probouzí v různých lidských formách, v různými cestami, a měli bychom být vděční za všechno, zejména za obtížné součásti našeho života, protože bez toho by nebylo žádné probuzení. Právě obtížné úkoly vytvářejí nezbytnou energii pro rozkvět vědomí. 

Věci jdou vždycky špatně ve filmech – a pokud ne, tak to není žádný film, postava se nerozvíjí. Všichni zůstávají stejní. Ve špatném filmu je to, co jde špatně, vyřešeno na nějaké vnější úrovni. Ale v dobrém filmu, kde postava čelí problémům, vždy roste, mění se, rozvíjí schopnosti, které předtím neměla. A ve velmi dobrých filmech dochází i k jisté duchovní realizaci. Ale jen proto, že něco šlo špatně.